Byla jedna holčička jménem Sofie, která milovala zvířata a nejvíce ze všech jelínky. Když šla do lesa pro jahůdky, byla zvědavá a šla do dveří, které byly ve skále. Byly porostlé ibiškem. Vešla do dveří a nevěřila svým očím. Viděla spoustu jelínků. Běhali po loukách.
A najednou viděla maličkého jelínka, jak sedí pod lípou. Šla k němu a ptala se: „Co je? Vím, že mi nerozumíš, ale asi máš hlad.“ Štrachala v brašně a vytáhla jahůdku. Jelínek se zvedl a začal skákat. Sofinka řekla: „Na, dej si,“ a nastavila dlaň. Když to snědl a Sofinka byla na odchodu, uslyšela jemný hlásek: „Děkuji, Sofi.“ Otočila se a zjistila, že to byl on. Zeptala se: „Ty umíš mluvit?“ „Ano, umím a chci jít s tebou.“ „Tak jo, ale bez jména zůstat nemůžeš! Co třeba Parůžek?“ Začal skákat: „Ano, ano, Parůžek.“
Tak společně odešli z louky. Šli lesem a Parůžek ozobával různé plody. Když došli do vesnice až k domečku, Sofinka představila Parůžka rodičům a poprosila, jestli tu může zůstat. „Prosím, může?“ Rodiče se na sebe podívali a rozhodli se, že ano, může, ale nemá kde bydlet. To musí zařídit ty, ale nesmí ho nikdo vidět, ano?“ „Ano, slibuji.“
Sofinku hned něco napadlo. Bydlí hned u lesa, proto bude bydlet v hoře z mechu. Začala hrabat v mechu. Když dokončila díru, šla pro koberec, lampu a jídlo. Dala to dovnitř. Parůžek poděkoval a hráli si v lese.
